Petr Kuba patří již druhé desítiletí k nepřehlédnutelným osobnostem olomoucké výtvarné scény. Jeho sochařská i malířská díla jsou pravidelnou součástí výstavních souborů, které reprezentují zdejší výtvarnou kulturu u nás i v zahraničí. Tato skutečnost je sama o sobě důkazem nesporných uměleckých kvalit Kubova díla.
Teprve současná výstava v Galerii G však dává širší kulturní veřejnosti možnost vnímat tvůrčí potenciál tohoto autora jak v rozsahu technik, jimiž pracuje, tak v šíři myšlenkových pochodů, které jsou zdrojem jeho výtvarné imaginace.
Z hlediska systémového přístupu, jímž mám na mysli především rejstřík výrazových prostředků, bychom ve zdejším regionu jen stěží hledali vhodný protějšek. Bereme-li v úvahu tradiční dělení výtvarných disciplín pak bychom stěží odpovídali i na otázku, zda je Petr Kuba spíše malíř, sochař, grafik, nebo kreslíř. Ve všech zmíněných oborech totiž pracuje se stejnou výrazovou jistotou, aniž bychom u jednotlivých prací měli pocit, že jsou jen jakýmsi studijním záznamem, prvotní fixací myšlenky, či hledáním definitivní tvarové skladby. Tím chci pouze zdůraznit zmíněnou systémovost Kubova pracovního postupu, která ve všech svých polohách slouží suverénní jistotě jeho uměleckého výrazu. Petr Kuba tak zhodnocuje léta poctivé řemeslné průpravy, jíž se mu dostalo na Střední umělecko průmyslové škole v Uherském Hradišti, kde získal nejen velmi solidní řemeslný základ a současně zformoval i obrysy vlastních formálních postupů. Z dalšího studia na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Josefa Malejovského si Kuba odnesl především obrovskou sumu praktických zkušeností, které získal v rámci práce na konkrétních komorních i monumentálních úkolech, které výrazně rozmnožil i spoluprací s jinými sochaři na zakázkách veřejné povahy. Pražský pobyt však pro mladého výtvarníka znamenal především možnost vnímat pulzující atmosféru kulturního centra a konfrontovat svá tvůrčí východiska na nejvyšší možné úrovni. Pro příslušníky Kubovy generace byla přirozeně žhavá také konfrontace generačních pocitů, výrazně poznamenaných mezinárodními proudy, s všudepřítomným dobovým mýtem reálného socialismu, který chtě-nechtě určoval schizoidní podobu tehdejšího bytí.
Domnívám se, že v právě uvedených souvislostech můžeme hledat myšlenková a formální východiska tvůrčího úsilí Petra Kuby.

Přesto, že jsem se v úvodu zmínil o významové paritě Kubova uměleckého výrazu ve všech oblastech jeho výtvarné práce, pokládám za nutné vyzvednout především jeho sochařské realizace, které jsou nespornou dominantou Kubovy výtvarné práce.
Tři rozměrové dimenze, racionalita pracovního postupu a výrazové možnosti materiálu jej právě zde nutí k maximální koncentraci na formální a obsahové působení konkrétního artefaktu. Tvarová určitost a prostorový rozvrh dává jeho plastikám naléhavou sdělnost a čistě výtvarnou podobu, oproštěnou od literárních syžetů, které v malbě, grafice i reliéfech vnímáme výrazněji.
A ještě několik slov o tom co nám Petr Kuba svými artefakty sděluje. Had na prsou, Noční chodec, Cháron, Laokont, Anděl strážný, Znamení trojúhelníku, Stíny... to jsou jen namátkou vybrané názvy Kubových soch, obrazů, a grafik. Z těchto a jiných názvů cítíme, že vnímá život v obrazné poloze, zastupující realitu jako takovou, že usiluje o evokaci určitého psychického a v případě plastických artefaktů rozhodně také naléhavě psychofyzického stavu. Artikuluje danými prostředky pocity čistě lidské podstaty, ať už prostřednictvím zobecnělých mýtů, nebo na základě rafinovaných kontrastních propojení figurálního základu se zvířecími, věcnými nebo geometrickými elementy. Tímto způsobem organizuje a vytváří vlastní symbolický jazyk, jímž vypráví o často osudových dějích, zejména pak o stavech lidského vědomí, lidské duše a lidské kultury. Kulturní a namnoze i kulturní podstatu Kubova tvarového jazyka bych zvláště zdůraznil. Nejen vzhledem k znakové podstatě symbolů, ale také proto, že tento výtvarný jazyk poukazuje na filozofická východiska jeho tvorby, která se nacházejí kdesi mezi existenciálním vnímáním bytí a tušením postmoderní vyčerpanosti kulturní paměti.
Petr Kuba patří k umělcům, kteří plně důvěřují tradičním hodnotám umění založeným na citlivém vnímání světa i sebe sama, na poctivém, dokonale zvládnutém řemesle a smyslu pro estetickou působivost uměleckého díla. Tyto vlastnosti mu umožňují být současným a sdílně aktuálním,
bez ohledu na překotný pohyb pomíjivých trendů na nynější umělecké scéně.

Pieta

next images in gallery I., gallery II., gallery III

Dr. Jiří Hastík recension

<< back